Protože se včera "za Outůčkem", kam chodíme venčit, probíralo krmení (tedy kdo, jak a čím) podělím se s vámi i já o to, co v současné době naši chlupáči dostávají do misek.

Takže Ganík má Arden Grange. Nyní má koupenou variantu Premium, pro psy v lehké zátěži. Uvažuji, že příště pro změnu dostane jehněčí nebo lososa.

Kůra s Oťasem jedí z jedné misky, protože se mi nepodařilo štěně přesvědčit, aby jedlo samostatně. Mají tedy svorně Orijen 6 Fish a oběma to moc svědčí. Tady změnu nepředpokládám, hlavně kvůli bostonce, pro kterou je každá změna v krmení velmi stresující (resp. pro její zažívání, jí jako takové by to bylo jedno) a bez problémů tráví jen velmi dietní rybí receptury.

Doplňky stravy dávám následující - Ganovi po tréninku After Drink a jinak každodenně všem Sangrim kapky, na klouby ArtiDual a Digestive mix - bylinky na podporu trávení. Je neuvěřitelné, jak moc jim chutnají! Sypu to normálně na granule. Ganík jí suché, malí psi to mají namočené, ale vylizují všichni. A to jsou ty bylinky tak aromatické, že jsem se obávala, aby to vůbec jedli.. Holt vlci vědí, co je pro ně dobré ;)

Tak Otík dnes konečně dostál zákonné povinnosti a své vakcinační schéma završil vzteklinou, která nám dosud ve "sbírce" chyběla. Proč jsem tak dlouho otálela? Inu, po první kombinované vakcíně mrňous trochu otekl. Po druhé (zkusili jsme jiného výrobce) už otekl hodně. Strašně. Ještě, že nás náš milý vet rovnou vybavil i antihistaminikem. Ale stejně jsme ještě pár hodin měli spíš šarpeje, než krysaříka. Očkování proti vzteklině jsem proto odkládala na co možná nejpozději. Náš pražský pan doktor je toho názoru, že mu tu reakci způsobuje látka leptospirózy, že prý je to nejčastější. A tak napřesrok budeme dávat tuto nemoc zvlášť a pak zbytek taky po částech, aby zátěž pro organismus byla co nejmenší.

Otto je nyní 5 hodin po očkování a dost ho to sebralo. Jednou zvracel, jinak od té doby spí. Zdál se nám takový bledý, ale dásničky má pěkně růžové. Nic hrozného už se z toho snad nevyvine. Ještě že opakování bude až za tři roky. Kéž by něco podobného šlo i u toho ostatního. Hlavně ty multivakcíny mi přijdou hrozně "namáhavé" pro tak mladý organismus. A to jak u psů, tak u dětí. Jak jsem se včera dočetla, zrušením povinné kalmetizace novorozenců (proti TBC), lze posunout první dávku Hexavakcíny už na 9. týden věku. Doktoři jásají a já se divím..

Nejprve jsme si našli pěkné místečko pod stromem - čisté, suché a hlavně blízko startu a stánku s horkým čajem a sušenkovým občerstvením. Vybalila jsem psí piknikovou dečku, nachystala misku a začala míchat Gunovi Mineral drink od Flying Dog. Pojala jsem přípravu dost profesionálně :) Ale pes po ránu asi měl spíš zájem o všechny ty krásné fenečky okolo, než se hydratovat před závodem. No nic.. vybalila jsem postroje, převlékla se do závodních elasťáčků, sedáku a Ganík dostal svůj nový postroj s "gumovým" vodítkem. Šli jsme se krátce seznámit s ostatními závodníky a pak se zahřáli krátkým výklusem po lesní cestě. Brzy se již chystal start první, krátké trasy závodu. Byla jsem skutečně zvědavá, jak bude vypadat hromadný start a protože jsme neměli pražádné zkušenosti, zaujala jsem strategickou pozici stranou vzadu. Bála jsem se, abychom se nikomu nepletli. A to byla chyba, neboť jak jsem měla záhy zjistit, ostatní se pletli nám. Nejhorších bylo prvních cca 300 m - cesta se stáčela vlevo lesíkem do mírného kopce, místa málo, psů hodně. Navíc ledový ranní vzduch v plicích nepříjemně tlačil a já lapala po dechu. Přece jen bylo znát, že běháme odpoledne, večer, dokonce v noci ale nikdy před polednem. Všimla jsem si, že jedna závodnice běží s mladinkým českým fouskem (štěně maximálně půlroční) a bohužel na něj v té tlačenici asi dvakát spadla. Dalších pár psů se kolem toho zamotalo a my nemaje kudy běžet, museli jsme prostě zastavit a počkat, než se ten chumel zase rozplete a pohneme se dál. Jakmile jsme se vyhoupli na kopec, bylo to o poznání lepší. Mezi běžci se udělali rozestupy, některé jsme zvolna doháněli a předbíhali. Měla jsem velkou radost, jak nám to jde, protože Ganík běžel skvěle, byl opřený v postroji a nechal se pěkně pobízet až do cvalu. I když mi bylo jané, že na ty tryskomyši, které po mohutném oblouku, jenž trasa opisoval vesnicí, opět mizí v lese, ani náhodou nemáme, vypadalo to na pěkný čas a slušné umístění. Jednoho závodníka s fenkou NO jsme ale ne a ne předběhnout.. Ne že bych na ně rychlostně neměla, ale Gan nechtěl. Otáčel se, zastavoval, kňučel.. Zoufale jsem se otáčela na majitele s otázkou: "Zda snad fenka nehárá?!" Pozitivní odpověď jsem sice čekala, ale přesto mě naprosto odovnala. Proboha, tak proč ji tahá do závodu? Chytla jsem vodítko a vlekla psa za sebou. Několik úporných desítek metrů to opravdu stálo za prd. Chlapík asi slyšel jak nadávám, tak aspoň zastavil a nechal nás odejít. Pak jsme zmizeli v lesíku a dali se opět do klusu. Cesta pomalu svažovala, my se nořili hloub a hloub do lesa a s každým metrem byli blíž k cíli, kterým jsme proběhli jiýž bez zaváhání.

Hned po doběhu dostal Gan energetický koktejl (ne že by vypadal, že ho potřebuje, ale on mu prostě chutná) a já proteinovou tyčinku. Doba do staru druhé etapy byla celkem dlouhá a tak jsme vyrazili na průzkum okolí.

Ve 12.00 jsme dostali pokyn seřadit se na start. Poučena nedávnou zkušeností, sledovala jsem uvážlivě počínání závodníků. V první řadě byli ambiciozní běžci typu "vychrtlý maratonec" se svými nbuzenými maďarskými ohaři. V druhé vlně, mezi těmi co si věřili na dobré umístění, jsme byli i my. TŘI - DVA - JEDNA - START!!! A už to se to rozbíhá, psi se hrnou dopředu, je to zase trochu napínavé, ale tentokrát již bez kolize. Již po pár destkách metrů si budujeme dobrou výchozí pozici a přecházáme do svého tempa. Gan byl fantastický! Nechal se rychlým startem ostatních naprosto strhnout a první dva kilometry cválal naplno tak jako nikdy! Soustředila jsem se na fáborky, kterými byla značena trasa a současně dávala směrové povely a povzbuzovala. Než jsme opustili les, posunuli jsme se před další závodnici a pak na louce doběhli slečnu s leopardím psem. Fence se moc nechtělo a tak jsme do toho šlápli a předběhli je. Ještě asi kilometr jsem je za námi slyšela, ale pak jsme jim ve stoupáčku utekli. Teda stoupáček.. Strašný kopec! Navíc celou tu dobu proti svítilo ostré polední slunce a tmavé brýle jsem s sebou tedy opravdu neměla. Oddechla jsem si, když jsme dorazili do vesnice, kde se cesta stáčela tak, že jsme měli slunce bokem. S úžasem jsem si uvědomila, že do konce závodu zbývá poslední třetina! Daleko před námi nikdo, vzadu taky nikdo. V klidu, pohodě a s radostí jsme ukrajovali poslední kilometr. Gun se stihl ještě "vyhromadit" a takto odlehčeni, proběhli jsme cílem. Následovala velká pochvala Ganíka, gratulace k dobrému běhu od přátel a nezbytné občerstvení.

Čekání na výsledky proběhlo s poctivým domácím čajem vcelku rychle. Vyhlášení bohužel mělo znatelnou šmouhu - kvůli nejasnému značení tratě (sama jsem v tomto místě váhala) dva závodníci nedodrželi přesný kurs závodu. Pořadatelé je nediskvalifikovali, ale rozhodli, že vzhledem k časovému náskoku zůstane pořadí zachováno přesně tak, jak běžci proběhli cílem. Bylo to takové divné..

Společné focení nakonec už ale proběhlo v přátelské a uvolněné náladě. Bylo znát, že se všichni přijeli hlavně pobavit a ne sbírat medaile.

Největší radost jsem měla z bezchybného Ganýskova výkonu i toho, že jsem byla jedinou ženou, která absolvala obě trasy :) V každé jsme doběhli na hezkém šestém místě.

Nové termíny závodů pro rok 2011 najdete na stránkách CC Drachkov

A je to za námi! Měsíc tréninku a příprav, nervů, zařizování a ranního vstávání byl završen naší účastí na prvním canicrossovém závodě. Cíl a ambice byli jasné - nebýt, proboha, úplně poslední :D Dnes už mohu říct, že tuto metu se povedlo splnit na výbornou, neb jsme doběhli obě tratě na 6. místě ze 14., rsp. 10 startujících. Z týmů, které startovali v obou kolech, jsme celkově na 3. místě. Ale od začátku..

Večer před dnem "D" tvořím seznam nepostradatelných "součástek" a balím batoh. Je toho dost, ale jde to.. boty, oblečení, postroje, šňůry, misku, atd.. Chci jít brzy spát, ale do postele se dostanu až v jedenáct večer.

Budíček v 5.00 mě nepotěšil, ale ochotně vstávám a chystám čaj a snídani pro synka a malého Otto Flicka. Dobalím poslední drobnosti, vyvenčím smečku a vzhůru do podzemí metra. Koupím lístek a 5 minut před odjezdem jsem ve vlaku. Rychlík Vltava odjíždí na čas v 6.16. Cesta ubíhá poklidně, průvodní z nás vyvmámí doplatek za část trasy, kterou prý pojedeme dvakrát ("No to jste to měla říct paní v pokladně,.. bla bla bla.. jak to mám asi vědět?). Do Olbramovic jsme přijeli s menším (na ČD) zpožděním deseti minut. Spěchám před nádraží, odkud má odjezd přestupní náhradní autobus, protože je zde výluka. K mému velkému překvapení jedou všechny zde stojící vozidla směr jižní Čechy! Rychle hledám někoho kompetentního, abych zvěděla co a jak. Je mi sděleno, že bus TEĎ odjel! Já:"Cože? A to nečekal na rychlík od Prahy? Měli jsme 10 minut zpoždění?!" ČD:"Néé, to nečeká, On musí jet, protože to má delší, tu cestu, než vlak" Já:"...???" jediné spojení kolabuje a já jsem v Olbramovicích. Chce se mi brečet.. ČD:"No s tím se musí počítat, když je výluka, že to jezdí jinak." Fakt argument. :((( Stuhlými prsty hledám v telefonu číslo na Báru z pořadatelů. Ťukám zoufalou sos zprávu o mé situaci. Za pár minut se ozve spásné zvonění. Bára volá a diktuje číslo na jinou soutěžící, která je právě z Olbramovic a pojede autem. Domluva je otázkou několika vteřin a za cca 15 minut už se cpeme do obsazeného vozidla. Už bez problémů dojedeme na místo určení, nahlásíme se, dostaneme startovní číslo a zahajujeme předstartovní přípravu.

... pokračování zítra :)

Třikrát sláva, třikrát hurá! V pátek jsem si vyzvedla objednanou čelovku a následující den - tedy včera - jsem natěšená vyrazila do terénu ji otestovat. Po poměrně dlouhém váhání jsem se rozhodla pro LiteXpress Liberty 113. Je sice na první pohled větší čelovka, ale chtěla jsem, aby pouzdro na baterie bylo vzadu. Nějak mám pocit, že baterie vpředu by při běhu způsobovaly padání světla dolů. Navíc toto je jediný typ, u kterého jsem našla přímo popisek, že je vhodný i pro běh (svítivost 85 lumenů). No a jak to dopadlo? Skvěle! Zapla jsem červené signální světýlko vzadu, nasadila a vyběhli jsme na náš oblíbený kunratický okruh. Nejprve jsem přední světlo pustila naplno, pak na střední výkon.. no a nakonec jsme běželi s úsporkou a úplně to stačilo. Když jsme se dostali nahoru na kopec, kde i stromy ustoupily a cestu osvítil úplněk, čelovku jsem vypnula a užívali jsme si noční běh bez osvětlení. Je zvláštní, že mi celá cesta přišla nějak kratší. Asi to je tím, že jsem to, co mě čeká, stále neviděla před sebou :) Také klid byl k nezaplacení - dva chodci, dva pejskaři, dva běžci, co se vyloupli z černého lesa bez světla. Proti tomu, jaká je někdy na této trase promenáda, úplný balzám! Ještě jsme na cestičce potkali jednoho zajíce, z čehož měl velkou radost především Gun. Táhl potom zase o něco lépe :D

Mrňavec se hezky zabydluje a už pěkně zapadl do smečky. Obzvláště mě potěšilo, že po týdnu si Kůra s Flickem hraje a odpočívají všichni tři pěkně na jedné hromadě. Hezké :)

Zdá se mi jen, že by mohl trochu víc baštit, protože je sotva na polovině doporučenné  denní dávky granulek. Krmíme nyní ProPlan Puppy Small. Granulky před podáváním zalévám vlažným (kojenckým pokračovacím) mlíčkem, aby trochu poviolily. Zítra přijede objednávka ze "spokojeného psa.cz" a Otík bude mít své vlastní mlíčko. Zkusila jsem mu obejdnat i Junior Royal Canine pro čivavy. Malilinkaté a velmi chutné, energií nabité krmení. Nu, uvidíme. Ze všeho nejvíc mu zatím chutná syrové krůtí masínko.. Tak to vypadá, že si Flick myslí, že je vlčí mládě, odmítá průmyslovou stravu a vyznává BARF. Jinak je to vzorné mimino - čůrá na plínku, krade synkovi hračky, šmejdí v listí. V pátek jde na přeočkování a samozřejmě si ho u veta i převážím. Když k nám přišel, měl 1,1 kg a jsem celkem zvědavá, kolik za téměř dva týny povyrostl.

Co se týče běhání, Guník pěkně pracuje - sice ten tah ještě není úplně nejsilnější, ale má své světlé chvliky. Chce to prostě čas, cvičit a běhat a běhat. Taky závodit. Drachkov se blíží mílovými kroky a já řeším bolesti v nártu. Takže mažu voltarenem, střídám masáže studenou-teplou vodou a doufám, že to rozeženu.

Tento týden byl muž pracovně natolik vytížen, že už jsem tři dny nebyla v lese. A už jsem z toho trochu nervózní. Doufám, že dnes se opět poštěstí. Ganíkovi totiž přišel upravený postrojek na tahání a sedí mu opravdu pěkně. Zatím jsme ho zkoušeli pouze ve městě a jediné, co k tomuto nápadu můžu říci je: "Již nikdy!" Tedy čekala jsem, že běhání po chodníku nebude to pravé ořechové. Silniční provoz v sedm večer mě však přece jenom zaskočil. I když jsem se snažila vést trasu především přes parky a zelené plochy, přebíhání frekventovaných křižovatek se nebylo možné vyhnout. Přiběhla jsem po 5 km zhnusená a kašlajíc kila splodin. Včera jsem naopak nestíhala vůbec nic a to ani posilovnu. Při vycházkách s kočárkem jsem aspoň v pštiprsťákách vybíhala sprintem kopečky. Jakože silový trénink. Jak už jsem se ale jednou zmiňovala, není běh za kočárkem nic moc. Jenže lepší něco, nežli nic, že..

Tak snad dnes opět do lesaaa!

V úterý měl muž odpolední, což sice vylučovalo odpolední běhání, ale zato umožňovalo návštěvu fitka ráno. Neváhala jsem a využila příležitosti k otestování pětiprsťáků v praxi a jsem maximálně spokojená! S chůzí naboso se to sice dá srovnávat jen částečně, ale do boty, která stahuje a tíží (i při sebelepší konstrukci a materiálech) to má také daleko. Samotný pohyb je velmi lehký, pružný a jistý, protože cítíte povrch po kterém se pohybujete. FF umožňují používat k pohybu a zapření jednotlivé prsty, což je pro někoho, kdo chodí pouze v obuvi, jistě fantastická zkušenost. Největší rozdíl jsem ovšem zaznamenala při běhu. VZhledem k nulovému odpružení musíte běžet přes špičku, tím správně fungují všechny podpůrné svaly v chodidle i "pérovací" síla achilovky. Ideální pro léčbu plochých nohou. Ačkoli jsem dbala doporučení pro začátky v těchto "botách" a dala jsem si jen v podstatě lehký výklus 10 minut na závěr cvičení, dnes ráno jsem měla pocítit výsledek. Moje lýtka dostaly pěkně zabrat a je to znát. V první chvíli jsem myslela, že ani nevstanu z postele, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Je vidět, jak je takové běhání účinné. Už se těším na další tréninkové kilometry a samozřejmě nejvíc na jarní běhání ve FF venku.

Dnešní krásný slunečný den byl jako stvořený pro pejskaře a jejich čtyřnožce, přímo nás lákal vyběhnout ven a užívat hřejivých paprsků podzimního slunce. Naše plány však byly jiné.. Tak za prvé se běžel již 120. ročník nejnáročnější dostihu kontinentu - Velké pardubické steeplechase. To jsem si nemohla nechat ujít. Jak se ukázalo, Josef Váňa si bronzovou sochu hledící směrem k taxisu skutečně zaslouží. Ve svých 57. letech se stal na koni Tiumen již po sedmé králem cross country a nedokáži si představit, zda může být vůbec někdy překonán.

Ještě něco jiného nám však dnes drželo blízko domovních dveří - nadešel den, kdy naše zamluvené hnědé štěně pražského krysaříka dosáhlo kýženého věku osmi týdnů a mohlo se směle vydat na další etapu svého života. Dnes mezi nás přišel Otto Flick. Je to prťaveček, má jen něco přes kilo a přesto je to to nějvětší štěně z vrhu. Je to typ s delší srstí, čokoládový s hnědými znaky. Bohužel teď nemám funkční foťák, ale snad už brzy přidám i nějaké obrázky.

Tak ať se ti u nás líbí Otíku!

Ve středu jsme si zaběhli zatím asi nejpovedenější trasu! Ganík pěkně zabíral, a to obstojně celou cestu. Já jsem si taky pěkně zafuněla, ale pak najednou >cvak< a všechno bylo jinak. Přeběhl mi mráz po zádech, všechna tíha spadla, začala jsem klidněji dýchat a běžela a běžela.. Jo jo, endorfiny :) Když jsme dorazili zpátky k rybníčku, měla jsem sto chutí si to oběhnout ještě jednou :-O ale na vše kolem už pomalu padalo šero a tma, a ta je, jak víme, v lese daleko dřív a černější, takže jsme raději svižným krokem, mírným klusem zamířili k domovu. Prostě nádhera. Proteiňáky jen zasyčeli a já se ještě před usnutím znova v duchu vracela na tu lesní cestu a klid všude kolem.